[ROZHOVOR] Jako učitelka se nespokojím s jednoduchým „servírováním“ poznatků žákům

„To jsme se měli učit už ve škole,“ slýcháme od účastníků našich kurzů, když probíráme poznatky o lidském myšlení a jejich využití do koučovacích rozhovorů. Téma výuky a výchovy se objevuje často při společných obědech během kurzů. Zvlášť v poslední době, kdy k nám chodí stále více učitelů. I u nás doma je výuka aktuálním tématem. Naše dvě děti chodí do základních škol a pozorujeme, že se školy v tomto ohledu od našich dětských let moc nezměnily.

Vnímám, že nejde jen o systém. Zásadní roli v kvalitě výuky hraje dle mého názoru osobnost učitele. V této souvislosti se mi okamžitě vybaví jméno Jana Pluhařová. Potkaly jsme se v roce 2016, kdy jsme obě nastoupily do kurzu RE Kouč jako spolužačky. Jana mě zaujala výjimečným přístupem ke své profesi učitelky na základní škole. Z její energie bylo cítit, že učitelství pro ni není jen práce, ale i poslání. Nespokojila se se zaběhnutým přístupem k dětem. Dlouhodobě pracuje sama na sobě, aby dětem ve výuce dala maximum znalostí a dovedností, ten nejlepší základ do života.

Jana v současné době působí v Plzeňském kraji nejen jako učitelka, také jako mentorka na domovské ZŠ ve Staňkově a mentorka NPI Plzeňského kraje, externě pro ZŠ, MŠ i SŠ. Současně působí jako koučka v našem neziskovém projektu Růžová mašinka.

Jak využívá koučovací dovednosti při výuce? V čem se liší přístup k dětem a dospělým? To jsem se rozhodla Jany zeptat a získat tak pro vás pohled na vzdělávání z pozice učitele.

Svou profesní učitelskou dráhu jsem zahájila hned po dostudování fakulty v roce 1999. Není tedy těžké celková léta dopočítat, potkaly jsme se v roce 2016. Myslím, že má odpověď je i drobným oslím můstkem k druhé otázce.

Tedy, řešení problémů? Nebo lépe efektivní řešení problémů. Takové řešení, které je východiskem pro další samostatný úspěšný a spokojený život každého člověka.

Jako člověk ráda přijímám výzvy. Jako učitelka se nespokojím s jednoduchým „servírováním“ poznatků žákům. Snažím se dětem chystat takový způsob výuky, ze kterého získají nejen informace, ale naučí se poznatky vytěžit, hledat a vlastním přičiněním si je zvnitřnit. Učí se tedy „se učit“.

Jako mentor chci svým mentee dát příležitost k osobnímu posunu, nikoli je utvářet k mé podobě. Vykonat takovou činnost, která otevře mentee nové oblasti a přes první podpořené kroky takovou motivaci, která vede k dalším vlastním cestám. Není mentor jako mentor. Já si vážím důvěry jednotlivých mentee, oceňuji jejich chuť jít kupředu a proto mou mentorskou činnost většinou překlápím do rozhovorů koučovacích. Dle mého názoru je to efektivnější cesta nejen k posunu, ale i k hledání svých vlastních cest.

Co mě tedy vedlo ke koučovacímu kurzu? Pro mě osobně to byla výzva naplněná silnou motivací se jako člověk posunout od všedních dnů k nadhledu nad svým životem hodně spjatým s mnohdy šedým školstvím. Potřebovala jsem se nadechnout a vystoupit ze stereotypu a mnohdy žabomyších válek převážně ženského kolektivu. Byla to touha ke změně v přístupu uvažování nad svým vlastním životem. Druhým popudem se stala příležitost naučit se efektivněji komunikovat nejen se žáky, ale i s jejich rodiči a s lidmi, kteří jsou této komunikaci otevřeni. A v neposlední řadě hledat cesty k samostatným úsudkům všech lidí, věřit pocitům, obavám, ale i touhám, provázet je myšlením k jejich podstatným aha-momentům.

Lucko, je to přesně tak. Asi nejpřirozenější pro mne byla komunikace v rámci školy. Nakonec, jen poctivou praxí se rodí mistr. A škola je mou denní praxí. Ale ani tady to nebyl proces jen tak. Po studiu na pedagogické fakultě jsem teprve objevila konstruktivistický směr. A léta trvalo, než jsem si proti proudu zaběhlého obhájila kritické myšlení zejména ve výuce čtenářství, které se samozřejmě prolíná i do oborového čtenářství – tedy přírodopisu, dějepisu, zeměpisu apod.

A protože jsou pedagogové, myslím, tak trochu nedůvěřiví, a tak trochu mají obavy z rizik směrem k žákům, získala jsem důvěru kolegů teprve se složením lektorských zkoušek a množstvím praxe (většinou v jejich kmenových třídách v rámci náslechů či při párové – tandemové výuce) i náslechů v mé třídě. V matematice ochutnávám Hejného matematiku. Vše zmíněné značně souvisí s komunikací.

Nejtěžší pro mne bylo se stáhnout z veřejností očekávané role učitele a stát se průvodcem vzdělání, nikoli nositelem či garantem informací.

Právě tady je podstatné volit vhodná slova, rozvíjet myšlenky žáků, naslouchat obavám, tužbám i zájmům, podporovat a pomáhat utvářet motivaci k práci, ale i předkládat před žáky výzvy.

A přesně v motivaci vidím obrovský rozdíl v působení na cílovou skupinu žáků (mládeže) a v působení na okruh „dospěláků“. U dospělých je, dle mého vnímání, ve velké míře motivace zakotvená. Někdy jen dřímá v podvědomí a je potřeba ji vyzdvihnout a ohledat. Jindy máme jako dospělí pocit, že přesně víme, co od života chceme a mnohdy objevíme, že je potřeba na jasně stavěnou kolej vložit výhybku. Ale často skutečně známe správný směr, jen se potřebujeme odrazit od pevného dna a nemáme právě teď sílu (z jakéhokoli nám oprávněného důvodu).

Tady mi hodně věcí osvětlil právě koučovací kurz, množství pokusů a omylů, kterými jsem si v rámci tréninků měla možnost projít a nemálo aha-momentů, které je třeba si zvědomit, přestože tušíme, že to takto funguje. Naučila jsem se potlačit své předvídání, důvěřovat myšlenkám koučovaných/mentorovaných, naslouchat jim se spoluúčastí při otvírání cest a zdolávání obtížných kroků a mnohému dalšímu. Byla a stále jsem překvapena důvěrou lidí, kterou mi dávají. Vážím si i obdivuji jejich vnitřní sílu se skutečně otevřít a posunout svůj život.

A třetí, nejnáročnější je cesta sama k sobě. Tady se musím přiznat, že jsem absolvovala ještě kurzy pod vedením psychologů k typologii osobnosti a tedy i k pochopení sebe s bonusem přijetí některého, pro mě vzdáleného, chování lidí v okolí. Jsou to jen lidé jiné typologie, jiného vnímání světa, lidé s jinými životními prioritami. A i jejich nároky jsou oprávněné a jistě důležité. Obrovskou podporu jsem dostala opět v rámci RE výcviku. Myslím na „zkoušení“ koučování ze strany „koučů čekatelů“ – tedy, Lucko, i tvé. Teď si mnohdy vzpomenu, zastavím se a přemýšlím nad tím, na co by se asi zeptal Vašek, Lucka…., bylo vás spoustu. A pak už jen hledám svou odpověď, jinak, řekla bych s nadhledem.

Vlastně ani nevím, zda se dají tyto tři oblasti ostře ohranit. Myslím, že ne. Sama teď slyším z vlastního uvažování, jak vše souvisí se vším. A přesně takto, komunikací a otvíráním se, dalšími pokusy i omyly či plněním si výzev si zvědomujeme naše myšlení a utváříme závěry či hledáme další příležitosti – cesty.

Podstatnou myšlenku už jsem, myslím, řekla. Tedy z garanta a nositele informací jsem přešla do role průvodce žáků.

Konkrétně tedy stavím na základě trojfázového modelu učení. Evokace – uvědomění – reflexe.

Hodiny, spíše však bloky (neohraničené 45 minutové celky), začínám evokační aktivitou. Jedná se o takovou aktivitu, která pomocí celé škály metod kritického myšlení pomáhá vytvářet dítěti vnitřní motivaci k plnění cíle lekce. Cíl lekce, chceš-li hodiny, pak formuluji slovy žáka a ve velké míře jej i písemně zaznamenám před oči dětem.

Nepoužívám tedy formulace např. „žák  srovnává a hodnotí na vybraných ukázkách způsob života a práce předků na našem území v minulosti a současnosti s využitím regionálních specifik“, jak zní jeden z výstupů RVP, ale ty upravuji do dětského jazyka a rozkládám do dílčích cílů např: Pomocí Vennových diagramů srovnám život v pravěku s tím, jak žijeme dnes. Dítě do učení vstupuje s představou, jak by měl vypadat ideální výsledek a s potřebou doplnit informace, které sám objevil při evokační aktivitě jako nedostačující. Chce najít odpověď a zároveň ví, kdy bude úspěšným (formulace cíle).

Tady vidím obrovskou paralelu s koučováním. Jednak jsou evokační aktivity často stavěny na základě otevřených otázek tak, aby daly velký prostor dětem k oživení si jakýchkoli základů, které již znají, zároveň připouštějí v této fázi chybu bez bariér (žák se nebojí s chybou pracovat) a respektují individualitu dítěte (vstup na různé úrovni – vědomosti, typologie, tempo), směřují kupředu.

Kromě patrné chutě k práci v této fázi, zejména dostanu-li novou třídu, často slýchávám mnoho dotazů z nichž je patrná zvědavost a vnitřní motivace.

Ti, co mě už znají obvykle po otázce doplní větu: „Vlastně, vy nám to stejně neřeknete!“ a smějí se.

V další, druhé části lekce – uvědomění si, dítě (či skupina) stanovuje cestu, která mu pomůže dosáhnout cíle opět společně s vhodnými metodami KM. Hledá možnosti práce se zdroji (texty, obrázky, grafy i jiné nelineární texty, encyklopedie apod.) tak, aby dosáhl cíle. Opět zde vidím odkaz koučování zejména při plánování cesty k cíli, hledání strategií, inspirováním se ze zkušeností, které mi (dítěti) v minulosti pomohly apod.

Při skupinovém hledání se děti učí pojmenovávat, konkretizovat cestu či prostředky i myšlenky k dosažení cíle tak, aby jejich pohnutky pochopili ostatní. Zároveň si, pomocí neustálé specifikace (rekapitulace), v mozku tvoří celkový obraz výsledku a pracují na vylepšení. Má učitelská role je zde v hlubokém naslouchání, reakcích pomocí otevřených otázek, které ovšem neobsahují ani se nedotýkají mého vlastního názoru, ale samozřejmě také v obrovské domácí přípravě materiálů a podkladů.

Třetí fází je tedy reflexe. Ze zkušeností vím, že nestačí jen reflexe pracovní atmosféry a kolegiální/vrstevnické podpory. V této fázi by mělo dostat každé dítě prostor pro dozrání nosných myšlenek vedoucích k cíli tak, aby bylo schopno posoudit, zda cíle dosáhl – takové „sebeohlédnutí“ i ověření si své nynější úrovně. V této fázi zároveň vznikají další odrazové můstky (motivy) pro učení se.

Toto učení by ovšem nefungovalo, stejně jako koučování, bez nastolení bezpečného prostředí a důvěry.

Další oblastí mého výchovně vzdělávacího procesu jsou i mezilidské vztahy. Jsou to momenty, kdy formujeme vztahové potíže při spolupráci již zmíněné, ale i běžný chod třídy. I tady využívám koučovací dovednosti. Pomocí otázek a aktivit cílených na emoce, sebepoznání i na vědomé přemýšlení se mi daří modelovat a vytvářet spokojený a funkční kolektiv třídy.

Podporuji děti v naslouchání, popisné zpětné vazbě, rekapitulaci bez hodnotícího charakteru a ve vzájemné funkční komunikaci. Mnohdy jsem v šoku, když začnou děti používat otázky z mého spektra třeba při řešení sporů. Dám dětem čas. A troufám si tvrdit, že to je zároveň odpověď na otázku, kterou slýchávám nejen od nadřízených: „Jak je možné, že tak darebná třída funguje a že tě poslouchají a zároveň tě mají rádi?“

No, není úplně lehké odpovídat na takové otázky.

Domnívám se však, že se z pedagoga, mnohdy na úkor prostoru pro „vyladění“ příprav a zajímavých i rozvíjejících možnosti pro žáky, stává administrativní pracovník. Samozřejmě se každá škola musí chránit před riziky zvenčí, ale dopad je takový, že učitel doplňuje množství „papírů“ (a myslím tím i ICT), které rozhodně nepřispívají ke zkvalitnění výuky, tedy k samotnému dopadu na žáka.

Snímáme z dětí zodpovědnost různými potvrzeními, bojíme se je pustit ven o poledních přestávkách, odpoledne plníme dozory nad žáky v přespolních třídách. Žáci, podle mě, nedostávají příležitosti k vlastnímu přemýšlení o důsledcích jednání, která mohou běžně zažívat. Nezvažují, jak naplnit svůj volný čas a nepřijímají zodpovědnost za své konání. Stejným postojem snímáme tato rozhodnutí i z rodičů.

Ze svého dětství si vzpomínám na rezolutní jednotu mých rodičů s paní učitelkou. Neexistovalo zlehčování učitelčiných rozhodnutí. Reakcí na neúspěch bylo: „Co pro zlepšení můžeme udělat my sami?“ nikoli „Co si ta učitelka zase vymýšlí! Dělá to vůbec dobře?“ Alespoň se toto nepřenášelo na mě, jako na dítě.

O poledních přestávkách jsme měli možnost tvořit přátelské vztahy, ale i dělat chyby, ze kterých jsme se učili vytvářet vztahy, být empatičtí aj. Dostali jsme volný prostor pro vzájemnou komunikaci a zážitky.

Samozřejmě v ideálním světě, kvalitní školství se rovná souladu všech zúčastněných pedagogů s pozitivním přístupem rodičů, vzájemná důvěra a úcta. Znám hodně přístupných rodičů, kterých si skutečně vážím. Ale bohužel je i hodně rodičů, kteří se domnívají, že škola je od toho, aby z jejich problémového dítěte (dítěte s „volnou“ výchovou – moderně) vychovala bezproblémového vzdělaného člověka a v případě, že dítě selže, nese vinu pouze škola, potažmo pedagog.

Na druhou stranu znám i hodně pedagogů, kteří (možná pod tíhou jiných povinností) nechtějí dál vyvíjet větší iniciativu – vzdělávat se, rozvíjet, sdílet s kolegy…. „Jednou jsem vystudoval, tak už vzdělání mám a nepotřebuji další.“ „To všechno dělám, jen to tak nenazývám…“ – strach ze změny?

Když jsem vstupovala na mentorské pole školství, zarazila mě počáteční nedůvěra k roli mentora. Později jsem pochopila. Jako učitelé procházíme nyní obrovskou změnou. Doposud jsme byli zvyklí na naprostou zodpovědnost, povinnost zvládnou všechno sami – jediní. V rámci inkluze nám mnohdy do tříd přibyli asistenti. Pro učitele většinou moment ohrožení – „Co když něco zkazím, co když mě pomluví, bude hodnotit můj výkon….“ Hodně pedagogů už naštěstí začíná asistenta vnímat jako podporu, ulehčení práce, někoho, kdo může pomoci s množstvím povinností (některé může přebrat).

Stejná paralela je u role mentorské. S tím rozdílem, že „nepotřebuji rady“. S praxí a reflexí pedagogů absolvující roli mentee slyším i vnímám pozitivní obrat. Přijetí někoho, kdo mi pomůže, uleví, hledá společně se mnou možnosti k vyzkoušení, otvírá nové cesty, o kterých jsem zatím neměla ani tušení, že existují, ale i nalezení profesního a mnohdy i osobního přátelství. Po ukončení mentorské podpory na školách často slyším slova zklamání nad koncem procesu, vyčerpání hodinových dotací v rámci různých projektů.

Takže zjednodušeně – školství by pomohla eliminace administrativy pro pedagogy, otevřenost učitelů k novým možnostem ve vzdělávání – podpora ze strany nadřízených, nikoli však nucení těch, kteří ještě nenabyli důvěru v něco jiného. Jednota s rodiči a veřejností.

A dle mých současných zkušeností se přikláním i k názoru, že posun škol je patrný i tam, kde je příležitost využít mentora, kouče či konzultanta. Důležitý je také prostor každého z učitelů pro zastavení se a časový luxus přemýšlet nad sebou samým (Co bych vlastně „já osobně“ chtěl? Co potřebuji? – nikoli co potřebuje vedení…). A v neposlední řadě jde o vyvážený trojúhelník rodič – žák – učitel.

A já děkuji za možnosti k zamyšlení i příležitosti k posunu. A všem čtenářům držím palečky při hledání dalších životních či profesních cest. Máte to ve svých rukách!

Kde se s námi dozvíte více o koučování

[ONLINE] Jak se stát koučem - WEBINÁŘ živě ZDARMA

23.4. 2024 19:00 - 23.4. 2024Kdekoliv

Dozvíte se, co koučink skutečně je a zda je pro…

[ONLINE] Základy koučovacího přístupu - interaktivní kurz

25.4. 2024 19:00 - 22.5. 2024Kdekoliv

První velký krok do světa koučinku. Naučíte se koučovací rozhovor.