Koučink a psychoterapie – v čem se liší?

Mají leccos společného, ale také řadu zásadních rozdílů. V čem se liší psychoterapie a koučink? Kdy je která technika efektivnější? Funguje jejich kombinace? Velmi časté otázky, které dostáváme na našich kurzech koučinku i od lidí, kteří se o koučink zajímají na našem webináři. Pojďme se podívat na odpovědi.

Oslovila jsem absolventky našich koučovacích kurzů, které zároveň vystudovaly psychologii, případně ještě psychoterapii nebo absolvovaly psychoterapeutický výcvik, aby se podělily o svůj pohled na vhodné využití jednotlivých technik. V průběhu článku vám je také představím.

Jaký je rozdíl mezi psychologem, psychoterapeutem a terapeutem?

„Psycholog musí mít absolvované jednooborové nebo dvouoborové pětileté studium
psychologie. K práci s klientem jej opravňuje nejen vzdělání, ale také praxe, která musí trvat minimálně jeden rok na pracovišti, kde je minimálně jeden a více zkušených psychologů a pracovat pod jejich supervizí.

Psychoterapeut je člověk, který absolvoval certifikovaný komplexní terapeutický výcvik, který je akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a trvá většinou 5 a více let, přičemž splnil veškeré podmínky sebezkušenostní (individuální a skupinové terapie), supervizní a metodologické části. Takové výcviky povětšinou mohou absolvovat psychologové, lékaři či ostatní pomáhající profese,“ definuje Kristýna Šlajsová.

Podle Moniky Novotné, ale nepanuje úplná shoda v definici psychoterapeuta. „I když se to slovo běžně používá, takové zaměstnání v pravém smyslu slova neexistuje (nejblíže k psychoterapeutovi mají atestovaní psychiatři a psychologové, kteří složí specializační zkoušku ze systematické psychoterapie). Já sama o sobě bych neřekla, že jsem psychoterapeut, jsem jen terapeut… Dávám tím najevo, že jsem obeznámená s gulášem, který v tom je. Ale někteří moji kolegové se jako psychoterapeuti představují, každý to vnímá jinak.

Další problém je se slovem psychoterapie. Většinou ji provádí lidé (terapeuti) s absolvovaným psychoterapeutickým výcvikem a pod supervizí, nicméně to slovo znamená prostě “léčbu duše” (není nikde více vymezeno, zakotveno) a může ji tedy provozovat i někdo bez výcviku, zato s kyvadýlkem. Takže kdokoliv může sám sebe nazvat psychoterapeutem a může začít provádět na lidech psychoterapii… A lidé, pokud se o to nezačnou více zajímat, nemohou vědět, že mezi kyvadýlkařem a solidním vzdělaným terapeutem s ukončeným výcvikem je nějaký rozdíl.“

„Pojem terapeut sa používa viac všeobecne, nemusí ísť ani o človeka z oboru psychológie. Avšak v rámci psychologického kontextu by malo ísť o psychoterapeuta,“ říká Dagmar Mištíková.

„Terapeutem se člověk stává, pokud absolvuje neakreditované výcviky určitého zaměření a nebo se (bohužel) sám terapeutem nazývá. Většinově se nejedná o psychology či jedince studující lékařské vědy. Každému, kdo hledá pomoc, ať již v jakékoliv životní oblasti bych doporučila si informace o odborníkovi prvně zjistit (vzdělání, výcviky, praxe apod.), nežli bude investovat nemalé peníze,“ doporučuje Kristýna Šlajsová.

V čem je odlišný koučink?

„Koučink vnímám jako techniku a metodu, která je zaměřená na přítomnost či budoucnost klienta a především také jako podporu pro uvedení života do pohybu, který povede ke změnám návyku, chování a myšlení,“ míní Kristýna Šlajsová.

„Existuje moderná psychoterapia, ktorá sa volá solutions focused therapy (terapia zameraná na riešenie), ktorá je vlastne totožná coachingu. Coaching vznikol z prístupu modernej pozitívnej psychológie, ktorá skôr hľadá riešenia, než by analyzovala emócie a minulosť jedinca. V rámci psychológie poznáme viacero rôznych prístupov práce s klientmi a jeden z nich môžeme nazvať coachingom. Coaching však môže vykonávať aj človek, ktorý nemá vyštudovanú psychológiu, ale má certifikácie v coachingu,“ říká Dagmar Mištíková.

„Koučink nemá ambice léčit. Má vést lidi tam, kam sami chtějí, kam se sami rozhodnou, a kde už kouče nebudou potřebovat. Je pro zdravé lidi a hlavně pro lidi, kteří něco chtějí (získat nebo změnit). Koučink je časově ohraničený, má začátek a má také konec. Psychoterapii vnímám jako spíše nekončící cestu hlubin sebepoznání (i když cíle některé směry a někteří terapeuti/klienti také vyznávají), většinou nelze dopředu určit, kdy ji klient ukončí,“ vysvětluje Monika Novotná.

Jaké jsou odborné standardy pro práci psychologa a kouče?

„Psycholog – jednooborové či dvouoborové pětileté vzdělání v oboru psychologie, praxe pod supervizí, nejlépe také práce psychologa sám na sobě v oblasti individuální terapie či být součástí komplexního akreditovaného psychoterapeutického výcviku, kde nabírá další sebezkušenost apod.

Kouč – certifikovaný výcvik nebo kurz koučovacích metod a technik, nejlépe také pod dohledem mentora nebo zkušenějšího kouče, plus práce sám na sobě v podobě individuálního koučování, psychoterapie apod.,“ vysvětluje Kristýna Šlajsová.

Dagmar Mištíková také zdůrazňuje nutnost vzdělávání a supervize: „Čo je spoločné pre obe profesie z môjho pohľadu je to, že je dobré, prospešné a ideálne až nevyhnutné sa neustále vzdelávať, mať supervíziu, či vlastného coacha, či psychológa. A to preto, aby sa samotný profesionál posúval vpred a tým pádom môže byť tento človek pre svojich klientov neustálou inšpiráciou.“

„Zásadní podle mě je, aby se každý člověk, který pomáhá druhým, dobře staral o sebe,“ potvrzuje i Monika Novotná.

Kdy se která technika hodí?

„Pro různé lidi různé techniky,“ říká Monika Novotná. „Koučink je pro lidi, kteří něco chtějí (získat, změnit…) a dokáží (s pomocí kouče) sami vymyslet, jak to provést, jak dojít k cíli.“

“Coaching je výrazne racionálna technika, ktorá sa hodí využiť pri dosahovaní cieľov a zmien v živote jedinca,” hodnotí Dagmar Mištíková.

Kristýna Šlajsová: „Obecně vnímám, že koučování je vhodné ke změně návyků či implementaci pozitivních návyků do života. Ke změně chování a myšlení, v případě že se jedná o dostatečně vědomého klienta tak, aby byl schopen takové chování nebo myšlení nahlédnout sám a dostatečně motivován k případným změnám pro jeho život k lepšímu.

Kouč by dle mého názoru neměl takové vhledy a uvědomění klientovi poskytovat, pakliže nemá background psychologického vzdělání, dostatečnou praxi a není součástí intenzivní práce sám na sobě v podobě psychoteraputického výcviku či individuální psychoterapie.“

„Psychoterapie je pro lidi, kteří se chtějí nebo potřebují zabývat minulostí, emocemi, potřebují se s něčím vyrovnat, něco přijmout, najít se (a třeba ani nevědí jak), případně i opravdu potřebují léčit nějaký neduh (psychosomatika),“ vysvětluje Monika Novotná.

Zaměření na minulost a emoce zmiňuje i Dagmar Mištíková: „Ak by sme sa bavili o psychoterapii, či poradenstve, ktoré majú byť hĺbkovejšie, budú sa viac venovať minulosti klienta a jeho emóciám, či prejavu tela.“

Další rozdíly shrnuje Monika Novotná: „Pro zjednodušení si představuji, že psychoterapie je obrácená dozadu nebo dovnitř, zatímco koučink dopředu. Důležitá je také délka trvání – u psychoterapie předpokládám mnohem delší trvání než u koučinku. Zásadní je zjistit, jaký druh podpory klient potřebuje a očekává.“

Jak jako kouč poznám, že klient potřebuje spíše psychologa nebo psychoterapeuta?

„Záleží, čo klient zrovna rieši a potrebuje a to by mal ktorýkoľvek profesionál spoznať a prípadne klienta nasmerovať, ak on sám nevie, na koho sa obrátiť. Pokiaľ je klient momentálne v akútnom smútku, depresii, či dokonca má hlbšie problémy, ktoré momentálne rieši, určite to nie je vhodný čas na coaching.

Klient sa potrebuje stabilizovať a postarať sa o svoj momentálny stav v rámci terapie, ci poradenstva. Na coaching je vhodné prísť, keď má klient pomerne stabilizovaný život a dostatok energie a času na zmenu,“ odpovídá Dagmar Mištíková.

„V momentě, kdy vnímám, že se klient točí dlouhodoběji v kruhu a nedaří se mu vystoupit ani usilovnou prací a podporou kouče. Není schopen problém nahlédnout z jiných perspektiv, případně by rád chápal souvislosti a pracoval na své situaci více zevrubně, detailněji a pravděpodobně i dlouhodoběji. Samozřejmě také v případě, že jako kouč vnímám, že se klient nachází po nějakou dobu v nepříznivé mentální kondici (úzkost, deprese, panické ataky, případně psychotické fáze apod.),“ vysvětluje Kristýna Šlajsová.

Z pohledu Moniky Novotné: „Pokud by se klient začal „motat v kruhu“, stále by ho v dosahování jeho cílů brzdila nějaká emoce, pokud by měl potřebu se více než svými cíli zabývat svým niterným životem, pokud bychom narazili na nějaké zranění, které by mu bránilo v cestě za cílem. Pokud bych měla dojem, že klient potřebuje něco zpracovat, na něco nahlédnout, něco si prožít, když bych cítila, že se jedná o něco hlubokého, klidně i nekonkrétního… navrhla bych mu terapii (u jiného terapeuta).“

Kdy se naopak hodí, aby klient přešel od psychologa ke kouči?

Monika Novotná: „Když bych slyšela, že klient má celkem jasno v tom, co by chtěl, a už příliš nepotřebuje zabíhat jinam (do minulosti, do svého nitra apod.), že si v terapii vyřešil, co potřeboval a chce už to nechat za sebou, už chce se zabývat budoucností a svojí vizí, přáními nebo cíli… navrhla bych mu koučink (u jiného kouče).“

„Když bude chtít pomocí účinných metod a technik během několika sezeních dosáhnout vytyčeného cíle, změnit některé návyky, být sám motivovaný rychlým pokrokem a změnou, hodnotí Kristýna Šlajsová.

Podobný náhled má i Dagmar Mištíková: „Ako som už naznačila, keď človek má už mentálnu kapacitu vyjsť z akútnych emócii a má náhľad, aby sa posunul ďalej. U každého človeka je to časovo veľmi individuálne. Môže to trvať, mesiace, či roky, zleží od mnohých jeho životných okolností.“

Jak se oba přístupy kombinují?

Dagmar Mištíková: „Klient príde na prvé stretnutie a buď sám vie, ktorý prístup potrebuje, alebo si to spolu vyjasníme. Vždy klientom vysvetlím oba prístupy, aby pochopili princípy coachingu a poradenstva. Potom si vyberieme, čo zrovna klient potrebuje a časom je to možné zmeniť podľa posunu klienta, alebo jeho životných okolností.“

Kristýna Šlajsová: „Pracuji a cítím se především jako psycholog. Koučink vnímám jako úžasný strukturovaný nástroj, který mi pomáhá držet jednotnou linku, pakliže je to zrovna to, co klient v danou chvíli potřebuje. Většinou koučování kombinuji s jinými metodami a technikami. Jedná-li se ale o téma či zakázku klienta, kde uznáme, že je potřeba jít rychleji vpřed volím více metod a přístupů koučinku.“

Monika Novotná: „Jsem s koučinkem na začátku. Snažím se obojí jasně vymezit a držet se buď jednoho, nebo druhého, aby nevzniklo „něco mezi“.

Je ale pravda, že k ovlivnění jednoho druhým určitě dochází. Koučink mě, myslím, obohatil o důraz na dávání zodpovědnosti klientovi, což je prostě fajn, protože každopádně je to jeho život. A sem tam se koučovací otázka hodí – nejen v terapii, ale i v životě (a klidně i pro mě samotnou).

Ovlivnění koučinku terapií je u mě podle mého názoru dost zjevné… Jsem spíše naslouchající, empatický typ kouče. Lehce se mi navazuje důvěra, blízký vztah s klientem je pro mě přirozená věc a ani v koučinku se nebráním třeba práci s tichem nebo zabýváním se pocity (pokud jsou relevantní). Celkem rychle se dostávám s koučovaným do hloubky, vytuším, když je něco “za věcmi” (a tam se musím kontrolovat, abych s klientem udržela směr). Zase nejsem tak dynamická jako jiní koučové, nemám takový tah na branku, na cíle, to o sobě vím, nějakým klientům bych určitě nevyhovovala.“

V čem vidíme podobnost?

Monika naznačila podobnost obou disciplín. Obě profese jsou pomáhajícími a pro úspěch je zásadní kvalita vztahu mezi klientem a jeho koučem/psychologem/psychoterapeutem. Z vlastních zkušeností víme, že někteří kouči jsou více extrovertní, jiní introvertní.

Společnou máme také nepříjemnou skutečnost, že dobré jméno našim oborům kazí lidé, kteří v nich nemají co dělat.

Lidé, kteří se prohlašují za kouče, aniž by prošli jakýmkoliv vzděláním a supervizí zkušeného kouče. Říkají si kouč nebo coach, protože je to trendy. S velkou sebedůvěrou radí, hodnotí a směřují klienta. Ten si pak přátelům stěžuje, jak mu ten jeho kouč blbě poradil. Důvod je jasný – nebyl to kouč. Být koučem znamená přijmout filozofii koučování. Pro naše studenty máme nápomocné desatero kouče.

Stejně tak narazíte na množství terapeutů, kteří „léčí“ duši klienta, odkrývají traumata, aniž by prošli psychoterapeutickým výcvikem nebo studiem psychologie, kde by získali potřebné nástroje a supervizi, aby klientovi prozkoumáváním minulosti neublížili. Zkušení psychologové a terapeuti pak mají co dělat, aby dali „rozebraného“ klienta „dohromady“.

Klientům bychom tedy doporučili, aby se zajímali o vzdělání a zkušenost odborníka, kterého potřebují. Ať už je to kouč, když chtějí jít spíše kupředu za svými cíli a sny, urovnat si myšlenky nebo psycholog, terapeut, který jim například pomůže zpracovat zážitky v minulosti a silné emoce.

A pokud se sami chcete stát koučem, psychologem nebo terapeutem, přijměte cestu kvalitního vzdělávání a supervize jako součást své profesionální praxe. Přejeme vám hodně štěstí a spokojených klientů!