Koučink je pomáhající profese a přitahuje lidi, kteří se zajímají nejen o svůj osobní rozvoj, ale i o druhé. Řada našich absolventů tak projevila chuť pomáhat i tam, kde se finanční prostředky na koučink nedostávají.
Díky společnému zájmu před třemi lety vznikla iniciativa Růžová mašinka. Petra Lazáková, která nám poskytla rozhovor o její cestě ke koučinku i pomoci druhým, stála u jejího zrodu.
Prostřednictvím Růžové mašinky bezplatně pomáháme lidem v neziskovkách, školství a zdravotnictví, aby díky koučování získali efektivní čas pro řešení svých témat. A podle referencí na webu Růžové mašinky si poskytnutého času a péče cení.
Ráda bych vám představila dvě výrazné dámy tohoto projektu a sdílela rozhovor, který spolu vytvořily.
Petra k nám nejprve přišla ze zvědavosti – coby redaktorka psala článek o koučinku. Nakonec se z ní stala naše studentka, která s námi spolupracuje dodnes. Petra pracovala 11 let v Českém rozhlase, je autorkou 3 charitativních audio CD pro děti. Spolupracovala s UNICEF, s ADRA, s Nadací Divoké husy, a vedla malý zdravotnický a vzdělávací projekt v Indonésii. Nejčastěji pomáhá dětem a dospělým v náročnějších životních situacích, a také podporuje lidi ve zdravotnictví a sociálních službách.
A tady jsou odpovědi Petry na otázky od Maru.
Upřímně? Zdravotní sestry a mladé lékařky, se kterými jsem spolupracovala na zdravotnickém a vzdělávacím projektu v Indonésii. Díky nim a jejich zpětné vazbě jsem zjistila, že lidem a jejich jedinečným příběhům ráda naslouchám. Tedy že mě baví a naplňuje, když díky tomu, že jim poskytnu bezpečný a vlídný prostor pro přemýšlení, tak ti lidé najednou zjistí, co všechno v nich je a co všechno mohou nebo naopak vůbec nemusí!
Když lidem dáš své ucho, svůj nefalšovaný zájem a podporu, tak se zpravidla cítí v bezpečí. A tehdy si snadněji pojmenují to podstatné, více se poznají, mohou se zbavit i zatěžujících vzorců myšlení a chování, a snadněji se rozhodovat. Stávají se tak vlastně svobodnější, silnější, sebejistější. Jedna paní to komentovala, že si připadá, jako by se znovu narodila. Nesmírně si vážím toho, že můžu být přitom…
A zcela sobecky, i velmi otevřeně – tahle práce dává zpětně smysl i některým náročnějším událostem mého příběhu, protože asi právě díky nim mohu své malé i velké klienty víc pochopit. V dřívějších profesích jsem se taky snažila děti i dospělé především pochopit, podpořit je – ať už coby redaktorka Radiožurnálu a Rádia Junior, autorka „pomáhacích“ CD pro děti nebo šéfka toho projektu v Indonésii. A myslím, že mi tohle moje „podporující“ nastavení vyhovovalo, protože jsem v hlavě měla příběhy jiných lidí, a ne tolik ten svůj… ale na něj taky muselo samozřejmě dojít, a rozmotala jsem ho právě i díky koučinku. Takže v koučinku vlastně smysluplně propojuju všechny své pracovní i osobní zkušenosti – a skvělé je, že tím pomáhám klientům a zcela jistě i sobě. 😊
Protože jsem se v té oblasti nějakou dobu pohybovala, tak vím, že to mohou být naplňující profese, ale i dost vyčerpávající, hlavně emočně. Taky si myslím, že někteří lidé v pomáhacích profesích si podporováním druhých leccos kompenzují, a že jdou do té práce hodně srdcem. To mimo jiné znamená, že někteří jsou náchylnější k vyhoření nebo větší únavě, k zahlcení, k úzkostem, k tíživým pochybnostem o sobě … Určitě jsem byla jednou z nich, a koučink mě nesmírně pomohl, když mi bylo mizerně!
Když jste vyčerpaní, vystresovaní, máte hlavu jako pátrací balón, pochybujete o sobě, tak nemůžete poskytnout kvalitní péči sobě, natož svému pacientovi, klientovi nebo studentovi. Proto by bylo dobré dostat koučink do domovů pro seniory, do zdravotnických a sociálních zařízení, do škol… Byla jsem několikrát svědkem toho, že když se vedení takového zařízení dostalo do větší pohody, tak byli najednou spokojenější i pečovatelé, zdravotní sestry a lékaři… a tím samozřejmě i jejich pacienti nebo klienti. Podobnou dynamiku pozoruju i v rodinách. Pracuju jak s dětmi, tak s jejich rodiči. A když si své záležitosti pořeší rodiče, obvykle se to pozitivně přenese i na děti. Jeden člověk tak může ovlivnit příběhy mnoha dalších!
Já jsem do koučování jako takového šla s tím, že chci tenhle styl podpory šířit v nezisku, ve zdravotnických a sociálních službách, a taky mezi dětmi a dospívajícími. Jak jsem říkala, měla jsem s pomáhacími profesemi zkušenost, a jednou nohou jsem v neziskovkách chtěla zůstat.
Mašinku jsem pomáhala rozjíždět, protože jsem chtěla co nejvíce smysluplné praxe v té „mé“ oblasti před ostrým koučovacím startem. Když na tu dobu zpětně vzpomínám, tak se musím usmívat. Byla jsem koučováním tak moc nadšená! Neměla jsem ještě kancelář, a tak jsem koučovala všude možně – na chodbě nemocnice, na zadních sedačkách mého auta, v parku v dešti, v mnoha kavárnách, u klientů doma… ale bylo to skvělé, a někteří klienti z „mašinkové doby“ jsou mými věrnými klienty doteď – akorát už chodí ke mně do útulné kanceláře v Praze 4, kde jim udělám kávu nebo čaj. 😊
Jednoznačně super start, cenné zkušenosti, větší víru ve své schopnosti a znalosti, a taky klienty! I teď někteří noví klienti přicházejí díky šuškandě těch mašinkových klientů. Velmi si jejich důvěry a odhodlání šířit mou nabídku podpory dál vážím! Taky si moc vážím Lucie a Vaška, kteří Mašinku vymysleli a udržují v jízdě. Je to vážně smysluplný projekt, který může pomoci jak mnoha koučům, tak těm koučovaným a dokonce i jejich blízkým.
Více o koučce Petře Lazákové zde: www.lazakova.cz